Vlastimil Toman, život skrytý za tahy štětce

20. 1. 2016 | Rozhovory

Vlastimil Toman 5

 

 

 

 

 

V den zimního slunovratu 21. 12. 2015 jsme se naposledy rozloučili s úžasným člověkem, malířem, který miloval a maloval krajinu svého domova. Pan Vlastimil Toman (19. 2. 1930–11. 12. 2015) byl dobrosrdečný, upřímný k lidem i svému dílu. Nesmírně jsem si vážila každé návštěvy, kdy jsem s ním mohla rozmlouvat o malování, ale i o životě… protože u něho se malování a život slévaly v jedno. Byl a bude pro mne zdrojem veliké inspirace a povzbuzení. Vždy našel ta správná slova, aby mi pomohl se beze strachu posunout v tvůrčí práci. Nikdy nezapomenu na jeho dětsky radostný smích a záři milých očí, ani na to jak mi mával na rozloučenou tak dlouho, než jsem došla na konec ulice.

Jsem ráda, že v posledním roce jeho života jsme spolu poseděli u ohýnku a povídali si o jeho tvorbě. Vznikl krásný rozhovor a vy si jej teď můžete přečíst.

Vlastimil Toman 3

Život skrytý za tahy štětce

Autor: Jiří Nováček

Když o někom řeknete, že je malíř, nemusí to o něm sdělit téměř nic. Jakmile se ale začnete ptát, proč maluje a jak k malování přistupuje, můžete zjistit, že za prostými tahy štětce se skrývá postoj k celému životu. Pojďme se na chvíli přenést do malé chýše uprostřed lesa, kam se ilustrátorka Adéla Moravcová vypravila udělat rozhovor s akademickým malířem Vlastimilem Tomanem. Ten ji samotnou podporoval v jejích začátcích a stále spolu udržují přátelské vztahy.

Vlastimil Toman je krajinomalíř a celý život zachycuje rozlehlou krajinu Třebíče a jejího okolí. Tam se nyní nacházíme i my. Přístřešek je odkaz na trampské mládí a už roky sem chodí každou sobotu posedět k ohýnku. Dodnes si pro tyto příležitosti vede kroniku s fotkami a kresbami.

Vlastimil Toman 1

Vlastimil Toman by 19. února 2016 oslavil své 86. narozeniny.

Co pro Vás znamená umění?

Umění je široký pojem. Mělo by ve vás něco zanechat. Otázka je, jestli ve vás zanechá negativní nebo pozitivní. Život sám o sobě je někdy hodně těžký, a tak by mělo člověka povznést. Když se někomu něco nelíbí, tak se na to nemusí dívat. Ono je spousta lidí a každý člověk má jiné představy o umění nebo o životě, takže potom je to otázka každého jednotlivce, k čemu má blíž.

Jak je pro výtvarníka důležité mít učitele a co vám dala umělecká škola?

Pravda je, že ta osobnost malíře, když člověk vidí jeho díla a váží si ho, tak je pro něj určitým vzorem. A škola? Škola je čas práce na sobě a konfrontace mezi žáky. Koukáte, kdo je lepší. Zdokonalujete se. Máte i určité podmínky pro přijetí, kde si můžete ověřit, jak na tom jste. Člověk má ze školy spoustu zážitků, chodí na akce, výstavy, potká známé osobnosti. Ale hlavně je to ta výchova. Člověk všude něco získá. Zkouší, co se mu nejvíc líbí, co mu nejvíc vyhovuje.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Týnská náves při nočním osvětlení (olej, plátno). Západomoravské muzeum Třebíč

Měl jste o sobě během života a tvorby pochyby?

Ale jo. To jo. To často. To člověk třeba něco udělá, myslí si, a za pár dní se na to kouká a říká si: „Nic moc“. A přitom tam byla největší poctivá snaha něco udělat. Tak to je, no.

A měl jste někdy chvíli, kdy jste si říkal, že se na malování vykašlete?

Ne, to ne. To jsem neměl. Stalo se mi, že jsem byl smutný a nešťastný, že se mi něco nepodařilo, ale to mě naopak vyprovokovalo k tomu, že to musím dokázat líp.

Váš styl malby jste vědomě hledal, nebo vyplynul sám?

To je dobrá otázka. Když jsem měl v Brně výstavu, už jsem začal v přírodě zjednodušovat krajinu. Zjednodušoval jsem stromy, rozlehlost té krajiny a jednotlivosti, které v ní byly. Když tam bylo něco, co mně překáželo, tak jsem to nemaloval, nejsem fotoaparát. To už jsem se snažil tu přírodu svojí představou vytvářet. Do dneška se to podvědomě projevuje, že člověk nemyslí na formu a snaží se vyjádřit obsah. Ale styl se vyvíjí pořád. Můžu dělat pořád stejnou krajinu, protože já jsem jak zemědělec. Musím to pořád opracovávat, pořád tomu dávat nové tvary.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Koupené polní štafle – z knihy V. Tomana Cestou domova

Proč jste si vybral krajinomalbu? Co vás k tomu táhlo?

To je úplně jasné. Já už jsem se jako malý mrňous věčně toulal po krajině. Byla tam louka, rybník, kameny, stromy, keře. Ta krajina mě začala najednou zajímat. Nadchlo mě to. Měl jsem rád všechny ty prvky, které v ní jsou. Samo to do mě přešlo a měl jsem tu krajinu rád, ačkoliv byla úplně obyčejná. Ale já jsem se do ní tak zakoukal a přirostla mi tak k srdci, že já ji můžu malovat každý rok. Můj výraz se tak mění, že můžu zůstat na místě. Vždycky se najde nějaký nový způsob, jak ji zachytit.

Jaké bylo malovat panoramatickou Třebíč?

Bylo náročné ji kreslit, v těch poměrech aby to bylo a aby to odpovídalo. Ale i jinak to bylo náročné. Když jsem ten záběr dělal, tak jsem třeba viděl, jak nad městem krouží čápi, vzdušnými proudy se nechávají unášet nad těmi vysokými komíny a zapomněl jsem najednou kreslit. Já povídám: „Kristepane, vždyť to za mě nikdo neudělá! A jestli mám nějaký šesták za to dostat, tak to musím dodělat.“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Třímetrové panorama Třebíče (olejomalba) – z knihy V. Tomana Cestou domova

Co považujete za své nejvydařenější dílo? Z čeho máte největší radost?

To jsou ty ženské, jak jdou do kostela. Každou neděli dopoledne jsem je
viděl, jak se schází a jak chodí pěšky do baziliky. Naše bazilika z třináctého století krásná gotická, to je chlouba města Třebíče. Já jsem oživil tu minulost. Dneska nikde nic, všechno je vzduch, všichni odešli. A najednou obraz to tady zachytil. Já jsem měl takovou kresbičku malou. Teď jsem ji našel a říkám si: „Sakra, vždyť to by byl hergot obraz, krucinál fagot stará hajná!“ Měl jsem to takhle na dlani, žádné jak ti staří mistři to přesně nakopírovávali. Já jsem vzal štětec, tady barák, tady barák, tady ty ženské vpředu, a hotovo. Ta představivost byla tak živelná, že jsem to tam natáhl jedním dechem. A pořád mně to nevadí, pořád mi ten obraz něco říká.

Mění se během vašeho života váš vztah k tvorbě a malování?

Pravda je, že když jsem začínal, tak jsem se těšil z každé větvičky. Chodil jsem k rybníku, tam jsem měl skládací rybářskou stoličku a na té jsem seděl. Lidi chodili na procházku a já jsem tam kreslil ten rybník. To jsem se těšil. To je prostě krása, nádhera ze všeho. Člověka těšila ta realita, že ji může obsáhnout. Ta radost duševní se tam pak projevuje. Až postupně, když jsem viděl, že už bych to mohl ovládat, tak jsem hledal cestu, jak to zjednodušit. Hledal jsem formu, jak to vyjádřit jinak než tím skutečným stylem, který se podobal trochu fotografii. To bylo potom hledání té osobité formy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Zimní týnská náves (kresba rudkou) – z knihy V. Tomana Cestou domova

Jakou máte nejkrásnější vzpomínku z tvoření?

Já mám nejkrásnější vzpomínku, když jsem byl v Brně v čtyřicátém devátém roce na umprumce. Tam jsme měli litografický kámen a na ten kámen se kreslilo mastnou litografickou křídou. Já jsem tam tenkrát nakreslil ženskou v šátku, jak za ručičku drží dítě a jak jde zimní krajinou. Ta vánoční atmosféra do mě natolik vstoupila, že jsem si připadal jak zamilovaný. To je neuvěřitelné. Už nikdy v životě se mi to nestalo. To bylo tak nádherné. To je pocit tak nádherný, že se nedá ani pořádně vysvětlit. Takové tajemno zvláštní, duchovno.

Jakou radu byste dal začínajícím výtvarníkům?

Dávat rady, to je závažná věc. S tím by měl člověk trochu šetřit. Já to vezmu podle sebe. Když má člověk ten výtvarný obor rád, tak je to zkrátka radost. Ta radost, když si ji člověk uchová celý život, tak to je ideální. Hlavní je mít k tomu ten vztah, tu lásku k tomu a to ostatní samo o sobě pak vyplyne.

Vlastimil Toman 6

Medailon Vlastimila Tomana

Vlastimil Toman (1930–2015) pochází z obce Týn u Třebíče a toto místo se stalo ústředním motivem jeho života. Již při svých začátcích jako učeň malíře pokojů nalezl zalíbení v barvách. Vyrůstal v chudých poměrech, ale nikdy si chudý nepřipadal. Vnitřní bohatství a štěstí nachází v přírodě a krajině kolem svého domova, která zůstává jeho pravou láskou.

„Dobře mně bylo v Brně, dobře mně bylo v Praze, líbilo se mně v přechodných domovech na praxi v přírode v Orlických horách i v jižních Čechách, ale doma je člověku vždycky nejlíp.“

Vlastimil Toman vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně a hned poté nastoupil k profesoru Aloisi Fišárkovi na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, s kterou absolvoval i praxi v přírodě v Orlických horách. Pak následovala Akademie výtvarných umění a praxe v jižních Čechách s profesorem Vlastimilem Radou. I když na tato léta vzpomíná s láskou, vždy se nejraději vrací domů.

Puvodní hráz Týnského rybníka – z knihy Vlastimila Tomana Cestou domova

Původní hráz Týnského rybníka – z knihy V. Tomana Cestou domova

Vlastimil Toman jako by vnímal samotného ducha krajiny kolem Týna, který k nám promlouvá skrze jeho obrazy. Z jeho děl dýchá nevýslovná poetika, proměnné nálady a prchavá krása přírody. I když se dnes tato krajina mění pod koly aut, její panenská a zároveň nespoutaná krása dál žije v malířově fantazii a jeho dílech.

„Krajina pro mě byla, je a bude vždy prvořadým zájmem, neboť do mě vstoupila už v dětství. Ony pocity prostoru, vzduchu, barev a tvaru, rozmanitosti, jaké člověku dává, to je neustálé dějství, podivuhodné a zázračné proměny, které může ocenit jen ten, kdo má ke krajině ten nejvřelejší vztah. Takže mé setkání s krajinou je pro mě pokladem do konce mého života. Proto jí zůstávám věrný.“
__________
Citováno z knihy Vlastimila Tomana Cestou domova

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ztracený ráj u Druhého rybníka (olej, plátno) – z knihy V. Tomana Cestou domova