Přišlo na nás jaro a zvalo na cesty po Vysočině…
Autorka: Týna Sataryová
„…aneb o malování a digitálním nomádství v České republice“
Zima letos sice nebyla nijak třeskutá, přesto jsme se již dlouhou dobu těšili, až se dny zase prodlouží, příroda probudí a nám se do žil vlije svěží inspirace jara. Nezastavilo nás ani to, že tentokrát s námi nemohl vyrazit náš laskavý průvodce světem malířství a akrylu Matěj Lipavský. Bylo to jako vylétnout z bezpečného hnízda do širého světa. Někdy jsme si více natloukli, ale cítili jsme, že se o to více učíme.
Na šestém krajinomalebném setkání jsme obarvili plátna i sebe na Vysočině v Heřmanově. Náš geniální kamarád Jirka Nováček poté dílka ověnčil plody svého básnického střeva. Povedlo se mu slovy vystihnout to, o čem obraz mluví (básně s obrazy naleznete na konci tohoto článku).
V Heřmanově se nám zalíbilo tak moc, že jsme se sem s Adeli Moravcovou a Petrem Moresem o dva týdny později vrátili a vyzkoušeli si, jaké je to být digitální nomád. Ne na Kanárech nebo v Thajsku…
…ale v klidu a malebnosti české krajiny.
A po práci jsme vyráželi ven kochat se Vysočinou se štětcem v ruce nebo v případě Petra s grafickým Nintendem nebo pastelem.
Když se může člověk přesunout se svou prací díky internetu, kam se mu zachce, je to krásný a svobodný pocit. Zvlášť, když se podaří vybrat nějaké pěkné místo obklopené přírodou. Nicméně nejdůležitější jsou lidé, s kterými svůj čas trávíte. My měli všechno na jedničku!
Poté jsme zamířily do Skály u Humpolce, kde nás ubytovala jedna úžasná rodina v pohádkovém podkroví (Ano, zase! Prostě sen!). A tak započal náš druhý jarní plenér.
Jako jediný další malíř dorazil bomber a zapálený experimentátor Martin Perlík, takže akce to byla komorní. Nám to ale po všech zážitcích nadmíru vyhovovalo a moc jsme si to užili.
Bavilo nás nad hotovými obrazy diskutovat a přemýšlet, co by se dalo příště vylepšit a z čeho se poučit. A začali jsme se těšit, až nám k nim něco řekne náš akrylový kmotr a zasvětitel Matěj.
Jisté ale je, že Martin se svým pointilistickým experimentem od Matěje uslyší jeho oblíbenou větičku: “ty se toho nebojíš!”
A teď už se pojďme nechat unášet na vlnách poezie…
Adeli:
Pronikám hluboko do stínu lesů
kde vzácné spatřit je sluneční svit
K místu, kde mnozí z nás bojí se běsů
kde však já nalézám kýžený klid
Tam balvany v cestě nejsou mi tíží
netvoří překážku, moudrost je v nich
Skrz ně oči předků na mou cestu shlíží
vnímám sílu jejich ve stopách svých
V korunách stromů slyším šeptat hlasy
na sluncem oděnou paseku zvou
Lákají do říše světla a krásy
však já zde ve stínech chovám moc svou
Martin:
Vracíš se domů?
Nad střechou stromy
mávají ve větru, vítají zpět
Vracíš se domů?
Na návsi domy
vytváří pospolu barevný květ
Dálky lákají
za kraj vesnice
za modrý horizont vyrazit sám
Dálky lákají
vlastní hranice
překonat, vždyť já tu už všechno znám
Jak čáp vyletět
z rodného hnízda
tam v dálce čeká mě neznámý kraj
Jak čáp vyletět
vzdálená hvězda
volá mě, že jinde může být ráj
Zůstávám tady
jako ten komín
Lihovar zbourali, on přetrval
Zůstávám tady
trochu se bojím
Je odvaha odejít či žít tu dál?
Na jednom místě
tolik k učení
Každičký kámen tu svůj příběh má
I na jednom místě
život se mění
Já starý kostelník zde zůstávám
Týna:
V temnotě lesa tu podloží puká
rodí se stromek, na svět těší se
Netuší, jaká čekají ho muka
že tmavé větve nad ním sklání se
Nepouští k němu slunečního svitu
již od začátku musí bojovat
o každý paprsek s nimi zápasí tu
říká si, proč ho život nemá rád
Však nevzdává se a nabírá síly
vzhůru za sluncem roste jeho kmen
Dál proplétá se, tančí mezi stíny
napořád však zůstává pokroucen
Jednoho dne se mihne mezi stromy
postava štíhlá, flekatý má šat
Strom pokroucený zcela ji ohromí
rozkládá stojan, začíná malovat
V podivném tvaru malíř krásu vidí
jen ji posílí cesta klikatá
Žasnout nad krásou je posláním lidí
hluboko skrytá jejich podstata
Obdivné tahy štětce posílají
stromu pozornost, již od slunce chtěl
Tu kůra září, až les dech zatají
nad krásou stromu, symfonií těl
Katka:
Krajina snová
v náruč tě schová
pažemi smrků
objímá
Bezpečí cítíš
v barevném kvítí
že čas utíká
nevnímáš
Jak stěny domu
ční kmeny stromů
svorně tě chrání
před větrem
Koberce mechů
z jehličí střechu
cítíš se v míru
v srdci svém
Není vězením
toto zázemí
tři prsty břízek
zvou tě ven
Příroda dýchá
přesto je tichá
vybíháš do ní
za sluncem
Snad nekonečný
je prostor věčný
nakonec přesto
unaví
Zakřupe chvojí
zpět náruč svojí
krajina snová
nastaví
Lukáš:
Lidi nic neví, krajina vzpomíná
na rudé střechy, barevné stěny
na vesničku zařízlou do klína
čas plyne a vše se mění
Kde byly stavby, kvete kvítí
barevné stejně jak ty domy
do stinných dvorků slunce svítí
tiší svědkové, v dálce stromy
Z paměti Země nesmaže se
vzpomínka, která tiše usíná
Pro ni se vzduchem stále nese
dětský smích. Krajina vzpomíná…
Jirka:
